BYLO NÁS ŠEST, ANEB DO ZLÍNA NA BIGBOŠ - ČÁST PRVNÍ

 

Čtvrtek 10.3.2005

 

Autobusem odjíždím přes Prahu do Velkého Meziříčí. Je to přestupní stanice na cestě do Zlína, kde má o den později vypuknout 2. ročník Metalmania festu za účasti takových veličin, jako jsou Cradle Of Filth, Apocalyptica, či Root

V Meziříčí jsem vyzvednut na místním autobusáku a poučen, že míříme do klubu Extreme – bude se tam konat mejdan obchodky a pánové se cítí být predátory. Moc nadšený z toho nejsem - raději bych zalezl pod sprchu... V blízkém bowlingu nicméně dáváme startovní dvojku a vyrážíme na místo určení. Je tam beznadějně prázdno, pročež končíme v rokáči, který (ale vskutku velmi nápadně) připomíná naši Těžkou Pohodu; v tamějším příjemném prostředí se postupně společensky unavujeme. Kolem půlnoci pak jedeme do hajan – pátek bude opravdu náročný…

 

Pátek  11.3.2005

 

V devět ráno vyrážíme do blízké vesnice posbírat kuřátka. Je nás celkem šest; jsme vybaveni dvěma řízky a půllitrem 67% meruňkovice. Čeká nás hodina do Brna a dále dvě na Zlín - je proto třeba načerpat sil. Po krátké cestě autem tak činíme v další meziříčské nálevně „U Kozů“. Vědom si náročnosti projektu ucucávám své jedno; kolegové, zlákáni sloganem „každé šesté zdarma“, se naopak snaží této nabídky využít...

Autobus odjíždí v jedenáct hodin a nezdá se, že bude prázdný. Penetrujeme proto do davu, abychom si sedli. Dobrá věc se daří a první lůčky meruňky slibují veselou cestu. Po necelé hodině vjíždíme na brněnské autobusové nádraží. Toto pan řidič nepříliš logicky objede, aby nás pak vysadil kousek od brány… Vystupuje se nicméně přímo do budovy veřejného záchodku, čehož kolegové s povděkem využívají. Ihned si z nich beru příklad - kdoví jak to bude pokračovat… Ještě si však ani nestihnu rozepnout kalhoty a z velína už začíná brblat hajzlbába:

Kam šel, ten s tou kapucí, haló, pane? Ste hluchej?!“.

Jo aha, to jako patří mě…

Můžu alespoň dochcat?, odpovídám zvýšeným hlasem

Ale u nás se platí předem?! To si choďte ke konkurenci?!

Nejdřív práce, potom platba !!! “, uzavírám poněkud nerudně tuto blbou debatu a házím bábě na pult bůra (ještě, že mi na svoji vytouženou dvojku nevrací v padoších, to bych se musel nasrat doopravdy…).

Po krátké poradě míříme k místenkové pokladně - neděláme si totiž vůbec žádné iluze o pohodlném cestování. S pocitem klidu pak obsadíme stůl v místním bufáči. Situaci řeším gulášovkou, ostaní pánové to doplňují škopkem. Jejich problém - dvě hodiny cesty jsou a vždy budou dvě hodiny cesty…

Autobus najíždí naprosto záludně už v půl jedné. Zlatá místenka, říkám si při pohledu na dav, táhnoucí se až kamsi do prdele. Prosmýknu se tedy kolem, vnikám do Karosy a snažím se zachránit našich šest sedadel (nikde ani čísílko, pan řidič nezájem, kolegové mají dost času…).  A já přitom tak zoufale nesnáším bordel…

Hotovo !!!  Sedíme a se zájmem pozorujeme spolubojovníky. Někteří jsou již v dosti pokročilém stavu - zvláště pak pomenší ukřičená slečna (myslím, že slyší na jméno Bára). Se svými parťáky se častuje drsnými replikami, vydatně u toho nasává a nepředstavitelně tupě se hihňá.

S malým zpožděním vyrážíme po dálnici k Vyškovu. Karosa připomíná narvanou jitrnici - přesto zasyknou první lahváče, koluje víno a brzy také naše meruňka. Nálada je vynikající. Ačkoli to zní naprosto neuvěřitelně, nabíráme cestou další lidi. Nikdo zatím netuší blížící se kabaret.

 „Já musim chcát !!! “, zaječí náhle Bára.

Drž hubu…“, dostává se jí laskavé odpovědi.

Ale já si nedělám prdel, mě se vopravdu chce ?! Já to nevydržim ?!“, vyje slečna zoufalým hlasem.

Strč si tam bagetu, to prej pomáhá…“.

Vy volové, vy si děláte srandu, ale já se fakt pochčiju ?! Tady bude mokro?!

Tak se pochčij, vole…“.

Nebo chlastej…“.

Bára logicky volí druhou možnost a ve chvílích, kdy polyká, jsme alespoň na chvilku ušetřeni jejích inteligentních projevů. Brzy ji popíjení znaví až natolik, že upadá do prapodivného transu – skelně zírá a přestává komunikovat…

Karosa pokračuje ke Kroměříži. Urománie se šíří davem jako mor a výzvy směrem k panu řidiči jsou stále častější. Ten zůstává v klidu; asi je na leccos zvyklý… O něco později nicméně stavíme v jakési díře – maličké autobusové nádražíčko nabízí důchodkyni, zjevně toužící svézt se s námi. Situace okamžitě využívají čtyři krajně natlakovaní zoufalci: Hlasitým voláním o pomoc dosahují otevření prostředních dveří a v momentě značkují vedle stojící bus. Protesty jeho řidiče jsou spíše symbolické – kdo by měl také chuť riskovat, že ho tlupa ožralých metaláků za trest pomočí, že…

Do vozu se chlapci vracejí s výrazem absolutní nirvány a Karosa může pokračovat ve své práci. Divá Bára mezitím chytá druhý dech.

My už sme chcali, heč“, oznamují čerstvě vycikaní dobráci a slečnu chytá amok:

Vy svině, to ste mi nemohli říct?! To už se nedá vydržet … no, a já sem se asi pochcala…“.

Kdyby se v tu chvíli mohl kdokoli z nás válet smíchy, asi by tak učinil – jenže právě to vzhledem k nedostatku místa prostě nejde… Bára opět kolabuje; zbytek cesty tak slibuje alespoň chvíli klidu… Jiří, náš mírně zmeruňkovaný meziříčský kolega, si však z nešťastnice začíná poněkud drsně a hlavně nahlas utahovat – sonduje například, jak je dobrá, komu podrží a tak všelijak podobně, což se ale nelíbí slečniným průvodcům.  Obě strany mají naštěstí dost,  pročež vše končí v klidu.

A je tu Kroměříž – konktrétně jakési náměstí s hotelem a zastávkou. Pár lidí vystupuje a s nimi i dvojice smrtelně bledých slečen, které s nohama nápadně blízko u sebe zmateně vyhlížejí své místo na zemi. Po chvíli je nacházejí na trávníčku u hotelu (nu což, pejsci také můžou). A stíhají to tak - tak: Pan řidič nemá moc chuti čekat, protože máme zpoždění.

Konečně Zlín ! Stojíme u každého zasraného semaforu (červená vlna je asi místní specialitou), kolem silnice defilují nejrůznější Kárfůry, Billy, Kauflandy a podobné hrůzy, všude tři anály aut a záchod samozřejmě nikde… Poslední vlna zoufalého odporu se zvedá s nečekanou intenzitou:

Stavíme !

Potřebujem chcát !!!

Ať už zastaví, proboha !!!

Stůj, ty šuline, nebo ti to tu celý zechčijem !!!

Ty kreténe, blbej…

U jakési lokální zastávky MHD náš pan řidič hamtá na brzdy a vyhazuje do pankejtu pětičlenný gang v čele s právě probranou Bárou. Mám pocit, že ti chudáci to pouštějí už cestou ven.

Ihned odjíždíme. Houby zle; uromani jsou defacto ve Zlíně a na místo koncertu se určitě nějak dostanou. Ještě chvíli se pak motáme mezi trolejbusy a semafory – cestou přitom obdivujeme nevzhledné paneláky a úžasně rovnou, děsivě ucpanou silnici do centra. Po pár minutách už vidíme špinavá nástupiště a siluety odstavených autobusů. Takže to bychom pro tuto chvíli měli…                     POKRAČOVÁNÍ